V ranních hodinách prijíždíme do rakouské vesnice Lüssens. Vesnice je možná dost vznešený název pro dva domy. Parkoviště je nacpané k prasknutí. Jestliže všichni přijeli se stejným úmyslem jako my, můžeme na wintetraum zapomenout. Chata Westfalenhaus je totiž zavřená. Zbývá nám leda iglů, či nějaká volná liščí nora, která se v té hromadě sněhu bude hledat jen velice obtížně. Pavel vhazuje do parkovacího automatu 8€, riskneme to! majitel si teď dozajista mne ruce, jak se dnes urodilo. O pár minut na to se nás ptá nějaký němec, pochopitelně německy, jestli jsme platili. Jako kdyby nevěděl, že Češi se už v placení parkovného zlepšili a velmi rádi přispívají pro blaho cizího hrubého domácího produktu.

Zkouším na něj jestli neumí česky, neumí, zkouším anglicky, chytl se. "Nechcete lístek?", zeptal se lámanou angličtinou. To měl přijít o chvíli dřív, co naplat. Údolí Lüsenstal je známe hlavně svými běžkařskými traťěmi, které se nám ústavičně motají pod tuleně. Kopírujeme manšestrovou dálnici a precizně vytvořené žlábky. Míjíme jeden menší, větší ledopád a stanici zásobovací lanovky na chatu Westfalenhaus. Ta nás nahoru bohužel nevyveze, musíme po svých. Rovina končí a začíná to ostře stoupat. Mezi námi už je jasno, kdo pravidelně obědvá knedlíky se zelím a kdo sójové soté se zeleninou. Jistím zadek až tak dobře, že nevidím předek. Po úzkém prudkém kopečku se cesta zase narovnává, už se těším jak to pojedu dolů. Je to tu samý balvan, strom nebo křoví, tam se schovám.

Chata Westfalenhaus je již na dohled, ovšem bezpečnější cesta skalnatým úsekem ji hodně obchází z levé strany. Sklon už je dosti prudký, že je nutné ho místy traverzovat. Ačkoliv je chata cca 600 výškových metrů od parkoviště, což není zase tolik, jsem po noční jízdě už lehce opotřebován. Připlazím se k chatěv v závěsu za Pavlem, který ač funí, tak pořád šlape. Také bych chtěl mít stejný motor v důchodě. Chata je v obležení dalších skilpinistů, sněžničářů a jiných milovníků hor. To jsem opravdu zvědav, jak se tam všichni vlezeme. Ačkoliv bylo všude spousty lidí, ve wintetraumu nakonec volno bude. Je stavěn pro 10 lidí, ale věřím, že ve stavu nouze se sem vleze ještě jeden menší dětský tábor. Zůstáváme zde mi čtyři a další dva páry mladších rakušanů.

Sněžničáři si staví za chatou stan, že prý přespí venku. To jim tedy opravdu nezávidím, bude zima, že by psa člověk ani nevyhnal. O pár minut po nás doráží skupinka skialpinistů, ti se sem už ale opravdu nevejdou, neb nesplnili bobříka rychlosti. Kluci, dychtící po dalším sněhovém dobrodrušství, pokračují ještě kousek nad chatu. Já jsem se ujal tepla rodiného krbu a snažil se podpálit chatu, tak aby si toho nikdo nevšiml. Nepodařilo se. Byl jsem pochválen, jak je skvělé, když někdo přijde z mrazáku rovnou do sauny. Pokouším se navázat konverzaci lámanou germánštinou: "hier haben Sie einen schönen Hügel.", raději přepínám na němčinu. Kluci se vrátili z exkurze po místních atrakcích. Setmělo se, popíjíme čaj a vaříme. V tu chvíli se rozrazí dvěře a hned je tu o dva další nocležníky více. Kapacita wintetraumu je tedy využita na 100%, snad už nikdo další nepřijde.

Ráno se probouzíme plni elánu a odhodlání. Nikomu se moc nechce z palandy, neb nást předběhli ti dva pozdní návštěvníci a je tu těsno. Snídáme a balíme věci. Vyrážíme na tůru s kilometrovým převýšením na vrchol Längentaler Weißer Kogel 3218m. Celá cesta vede severním údolím od vrcholu. Měli bychom být stále ve stínu bezpečí a o tom, co znamená slovo "lavina", se dozvíme jen z vyprávění či výkladového slovníku.

Cesta od chaty kupodivu vede zase dolů k říčce "Längentaller bach" a malé vodní elektrárně pro chatu. Sjíždíme kamenou stráň, dole lepíme tuleně a brečíme nad poškrábanou skluznicí. Pokračujeme údolím po lehce vyšláplé cestě od návštěvníků. Vypadá, že mají stejnou cestu jako my. Stopa se klikatí mezi skalnatými kopečky vytrvale vzhůru.

Šlapu posledních pár metrů a kochám se krásnými výhledy na údolí, kterým jsme přišli. Udělám pár cvaků fotoaparátem a pokračuji vzhůru. Kluci už mají sundané lyže a nasazují slovenské kočky. Usuzuji, že je to zbytečné, ale nevymlouvám jim to. Došlápnu těch pár výškových metrů bez maček. Cepín také nechávám odpočnout a beru hůlky. Vrchol je skalnatý a docela pocukrovaný, tak se spíš bořím. Drobná lezecká partie dvojkové obtížnosti mě nevyvede z míry. Konečně stojíme na vrcholu Längentaler Weißer Kogel 3218m. Teprve teď se nám otevírají ještě krásnější výhledy z druhé strany našeho kopce.

K mému úžasu koukám na protější kopec Schrankogel 3497m, na kterém jsem byl s kamarády před pár lety. Je hezké ho vidět také z jiné strany. Z jeho vrcholu jsme toho bohužel moc neviděli, neb se nám moc nevyvedlo počasí, ale ve výstupu nám nezabránilo. Někde pod ním v údolí je schovaná Amberger Hütte, na kterou je možné se od Westfalenhaus dopravit.

Když si tak vlastně vzpomenu, tak jsem se ani nepodíval a nezapsal do vrcholové knížky, jaká škoda. Fotíme společné foto a kocháme se překrásnými výhledy. O pár vrcholů dál se začíná kazit počasí a neodbitně postupuje k nám. Stihli jsme to opravdu na poslední chvíli. Sunemese dolů ke svým prknům, která znamenají sjezd. Pod námi šlapu další dva makáči. Jak později zjistíme, je to kluk s holkou, kteří s námi sdíleli palandové lože. Sjíždíme postupně ladnými obloučky dolů. Křižujeme naši výstupovou trasu. Vrcholová partie je nejpříkřejší, snažím se ji mít co nejdříve zasebou. Pár pádů a je to za mnou, říkám si. Sníh je kompaktní, pevný, žádná tvrda krusta nebo dokonce nepropojené vrstvy sněhu, které jsou pro deskové laviny jak stvořené.

První nejtěžší část máme za sebou. Pavel mi nabízí, že si prohodíme lyže, abych si vyzkoušel pořádné snowboardy. Záhy se přesvědčuji o tom, že si budu muset opravdu pořídit nové prašanové fošny. Sjezd jde opravdu hladčeji. Dolů pod chatu jsme sesvištěli rychlostí blesku. Naše rychlost postupně klesala narůstajícími výškovými metry. Budík ukrutně zvoní. Pavel vyskočil z palandy jako první. "Venku sněží a je mlha, můžem spát dál!". Docela mě to počasí zamrzelo. Těšil jsem se na nějakou další úspěšnou tůru jako předchozího dne. Nezbývá nám nic jiného, než se sbalit a sestoupit z chaty. Nasněžilo dvacet čísel sněhu a vytrvale ho přibývá. Vidět je o něco více, ale na výstup to není. Přijíždíme docela promočení k autu. Zůstali jsme tu téměř sami, kdo jiný by taky v pondělí byl. Celou výpravu zakončujeme pivem a polévkou v útulném rakouském hotýlku. Už jen pár kilometrů domů.